Oceán je naše jediné spojení s vnějším světem, je to jediný klíč k bráně do obřího prostoru. Ten prostor slané vody je okolo nás ve formě kruhu, spojuje naši část světa s druhým břehem předalekého lidským světa směrem dál od centra.

Tento náš oceán je přes milion kilometrů široký. V celé šíři slaného oceánu se nachází menší ostrovy (plavbou dosažitelné), kde žijí i jiné formy než lidské a ne vždy dobré. Za slaným oceánem je břeh pevniny dalšího lidského světa, řekněme úroveň druhá, jelikož čím blíže k centru (kde se nacházíme my), tím větší blízkost k osvobození ducha.

Pak existují další úrovně – střídají se obří oceány s různou vodou (už ne slanou) a pevniny, prostě téměř opravdu galaktické vzdálenosti. Existují tam světy, které si naše mysl neumí ani představit – ohňové keře a stromy, bílá voda, šťávy, které tečou ze stromů a tvoří řeky, barevné nebe, vůně a barvy, které naše oči nikdy nepoznaly a další věci.

Ještě i tam, do třetí úrovně (třetí pevniny) vzdálené několik milion kilometrů máme my lidé povolen přístup. Tyto cesty byly dřív možné – ale samozřejmě ne plavbou. Asi řeknete, ze jsem blázen a co to píšu, možná to neumím správně vysvětlit, těžko se mi to popisuje, vše je ale psáno v textech.

A mimochodem – koupáním v otevřeném oceánu se spojujeme s druhou lidskou pevninou.