S nekonečným jarem a věčným světlem byla Hyperborea schopna vyprodukovat dvě sklizně obilí ročně. Většina země však zůstala divoká a celý národ pokrývaly husté lesy a zelené louky.

Krajinou protékalo více řek, které přitahovaly bílé labutě. Ty se na Hyperboreu slétávaly a byly považovány za její symbol. Hyperborea byla zemí hojnosti. Byla to také země míru. O topolech na břehu jezera v této zemi se říkalo, že shazují listy z jantaru.

Hyperborea byla (je) obklopena Rhypskými hory, které tvořily jižní hranici neprůchodnou i pro ty nejsrdečnější cestovatele. V údolích těchto hor žily kanibalské kmeny a vysoké průsmyky střežili griffoni. Prvotní řeka Oceanus zase chránila zemi ze severu.

Hyperborea tak neměla strach z invazních armád, protože byla chráněna přirozenou obranou. Bez neustálé hrozby války žili lidé poklidným životem, o kterém si většina ostatních lidí mohla nechat jen zdát.

Ze zápisků knihy Gesta Regum Britanniae: „Tento nádherný ostrov je obklopen oceánem; není tam nic potřeba; nejsou tam žádné krádeže ani nepřátelé v záloze. Není tam sníh; není tam sucho v létě a mrazy v zimě, je to nezničitelný svět, kde vládne harmonie a dokonalé teplo věčného jara. Je tam spousta květin: lilie, růže a fialky, jablko tam nese květy a ovoce na stejné větvi. Mladík a dívka tam žijí spolu bez špíny a studu. Stáří je tam neznámé, neznají ani nemoci – je tam podstata slasti. Nikdo tam nedrží něco jen pro sebe.“